Pan Kohn sázel na dostizích. Moc se mu ale nedařilo, a tak hledal nějakou pomoc. Náhle uviděl katolického kněze, jak žehná jednomu z koní. Po chvilce váhání se rozhodl na toho koně vsadit. A ejhle, kůň vyhrál o tři délky a pan Kohn vyhrál dva tisíce. Honem tedy pospíchá zpět do paddocku, aby viděl, kterému koni koni bude kněz žehnat. Vsadil a znovu vyhrál. Tak to šlo celý den. Před posledním dostihem se pan Kohn rozhodl, že vsadí všechny peníze. Opět vsadil na koně, kterému kněz žehnal. Závod je odstartován. Pan Kohn nevěřícně zírá na svého koně. Ten se motá po dráze, sotva běží. Nakonec do cíle doběhne poslední a za cílovou čárou padne. Pan Kohn přišel o vše. Zachmuřeně kráčí směrem k východu a přemýšlí, jestli to náhodou nebyl boží trest, když tu náhle potká kněze, který po celý den koním žehnal.
„Co to mělo znamenat otče? Všem koním, kterým jste požehnal, se dařilo. Proč tomu tak nebylo i u toho posledního?“
„Ty jsi katolického vyznání, synu?“ opáčí kněz.
„Ne, židovského.“
„No a proto nepoznáš rozdíl mezi požehnáním a posledním pomazáním.“